NON-STOP Beh hrebeňom Nízkých Tatier 49 km/Trangoška-Donovaly
NON-STOP Beh hrebeňom Nízkých Tatier 2011
Celý týden před tímto závodem jsem si přála pěkné počasí a těšila se na výhledy z Chopku a z hřebene.
Představovala jsem si běh a v paměti oživovala různé úseky trasy.
Vloni jsme spali v Bánské B. na koleji, ale letos jsme nemohli odjet o den dřív, takže jsme museli na Slovensko vyrazit hodně brzy ráno, abychom stihli presentaci a autobus na Trangošku.
Cesta autem šla dobře, ale na cestu autobusem jsem se moc netěšila kvůli obavám z nevolnosti,
Která se nakonec nekonala, takže pohoda.
S tím počasím to moc slavně nevypadalo, s Romanem jsme konzultovali volbu oblečení, ale rozhodnutí padlo až na místě startu, kde jsme i dostali informaci, že nahoře je pěkná kosa.
I tak jsem šla do kraťas! „Nohy to vydrží“ říkala jsem si. Hlavně kolem pasu pláštěnku a mikinu, pás s láhvičkami ionťáku a ledvinku s výživou pro doplnění energie. Sice občerstvovačky na trase být měli, ale stát se mohlo cokoliv a je lepší spoléhat na sebe!
Tak jsme chvíli pobíhali kolem startu a zima mi nebyla, ani ten déšť mi tolik nevadil, už jsem chtěla vyběhnout a vychutnat si ten kopec.
A tak to odstartovali a moje nohy se začaly motat mezi kameny a výškové metry ubíhaly jako nic.
Libovala jsem si jak jsem to pěkně rozběhla a těšila se na traťový i osobní rekord, na vítězství a na ten skvělý pocit, že mám vše za sebou, ale tak snadné to nebylo. Za chatou Gen. Štefanika jsme ještě s několika běžci v mlze přeběhli rozdvojení modré a červené značky a běželi po modré směrem na chatu Kosodrevinu. Jaj když mi došlo, že jsme špatně strašně jsem se naštvala a pádila zpět co to nejrychleji šlo. Byly tam sice i návrhy, abychom to vzali kolmo vzhůru, že na červenou jistě narazíme, ale mohlo to být několik set metrů výše neznámým terénem a takový prudký výstup mi přišel zbytečně vysilující,
byli jsme přece pořád na začátku závodu.
Když jsem měla jistotu, že jsem na správné cestě začala jsem předbíhat a při tom se snažila oblíkat, což byl taky docela boj, protože vítr mi pořád odfoukával rukáv a zmrzlými prsty jsem ho nemohla udržet. „Díky gentlemanům za přidržení vlajícího rukávu“ Na Chopku mi už zase hlásili, že jsem „prvá žena“
Tak jsem si říkala, že i kdyby ten rekord nepadl, nic se neděje, protože v tom silném větru a nepříznivém počasí, to by se stal snad zázrak, abych to zaběhla. Takže jsem se hlavně soustředila, abych zas nezaběhla někam kam nemám a bojovala s větrem tak silným, že mi podkopával nohy a s kroupami, které mě štípaly do stehen i obličeje. S úsměvem jsem si vzpomněla na vtipné řeči o sněhu v autobuse.
No jo Extréme Team – extremní počasí!
Utěšovala jsem se tím, že to určitě brzy přejde, jen co trochu klesneme “ jen to musíš přežít a pak to rozběhneš“ Myslela jsem na Romana jak bojuje někde na předních pozicích.
Držela jsem mu palce a přála dobrý čas, aspoň jsem nemyslela chvíli na to, jak se místo běhu snažím proti větru, který sice občas foukl i do zad, ale zrovna z kopce, kdy mi to šlo i tak samo, takže žádná velká pomoc. No ale aspoň už nepršelo a já už se pěkně zklidnila a běžela si to svoje, kdy mě chlapi vždycky do kopce utíkali a já je z kopce dobíhala. Ani nevím přesně kde to bylo, ale typla bych tak kolem 25km se viditelnost zlepšila a vše začalo vypadat lépe, ani vítr už semnou tolik necloumal a dostavily se takové optimistické myšlenky, že to možná ještě není ztraceno a přišla na mě chuť ještě zabojovat, ale nevěděla jsem přesně kolik mám ještě před sebou. Věděla jsem jen, že bude občerstvovačka na Velké Chochuli a pak už se poběží do Hadělského sedla a odtamtud je to přes Kozí chrbat už jen 10km do cíle.
Tak jsem poctivě běžela a pěšky chodila jen krátká prudká stoupání a v dálce jsem už viděla Donovaly.
Rozhlížela jsem se na všechny strany kdykoli to šlo, abych si vryla do paměti ta krásná panoramata.
„Třeba příští rok uvidím ještě víc“
Trasa ubíhala až jsme byli na Velké Chochuli, musela jsem zout botu, měla jsem tam malý ostrý kamínek, bylo to nepříjemné, tak jsem to radši vyřešila, jinak bych mohla taky litovat.
Koukla jsem na hodinky a zdálo se mi, že ten čas je docela v pohodě, že bych ten osobáček zvládnout měla, že to půjde pod 6h.
Čekal mě seběh do Hadělského sedla a pak Kozí chrbát – část tratě o které všichni nechvalně mluví.
Tak to je něco pro mě, běžet schovaná v kosodřevině a rychle vybírat prudké kamenité zatáčky. No běžela jsem to dolů necelých 15min. a užila jsem si i ty přeskoky přes klády!
Dole jsem do sebe nasypala několik prášků magnesia proti křečím, které mě nešly spolknout, tak jsem je musela rozkousat a bylo to asi lepší, zapila jsem to dvěma kelímky a s chutí vyrazila do prudkého stoupání.Rychle ještě koukla na hodinky a nechtělo se mi tomu věřit, ale teoreticky jsem měla 3minuty náskok na rekord, tak mě to pěkně namotivovalo. Věděla jsem, že je to jen kousíček a jakmile se to zlomí, už se povezu, už mě nic těžkého nečeká. To magnesko jsem si vzala pro jistotu na základě zkušenosti ze Slovinska, kdy mě po podobném prudkém stoupání začaly chytat křeče do lýtek!
No, chvilkami jsem sice lezla po čtyřech, ale to už je takový můj osvědčený styl.
Nevím co furt všichni mají, ale mě to šplhání prostě baví! Stejně jako běh po té louce. Roman na to vždycky nadává, ale já běhám ráda po louce, koukám na kytičky a vzpomínám jak sem se kdysi proháněla s koňmi po pastvinách. Prostě si svůj běh zpestřím nějakou romantickou fantazií.
Těšila jsem se do cíle a u srdíčka mě hřálo, jak jsem posledních 10km šla výborně, jak jsem poctivě makala. Sama jsem tomu nemohla uvěřit.
Proběhla jsem kolem závory, kolem tenisových kurtů, dál dolů a viděla jsem Romana jak na mě mává!
Oznamoval mi, že to mám v kapse a že do cíle je to asi 3minuty, tak jsem odepla vše co bylo kolem pasu a ještě do toho trochu šlápla, aby byl ten čas opravdu pěkný.
V cíli jsem prostě odpadla tam, kde jsem se zastavila a chtělo se mi brečet i smát zároveň!
Tento závod v Nízkých Tatrách jsem si zamilovala.
Adéla Esentierová